Нас было пятеро. Гедвика и Людвик

Karel POLA´CˇEK

BYLO  

NÁS PĚT

KLASICKA´  LITERATURA

УДК  372.881.116.23
ББК  81.2 Чеш-93 
 
П49

ISBN 978-5-9925-1635-7

Полачек, Карел.

П49        Нас было пятеро. Гедвика и Людвик : книга для чте-

ния на чешском языке / К. Полачек. — Санкт-Петербург : 
КАРО, 2023. — 352 с. — (Klasická literatura).

ISBN 978-5-9925-1635-7.

Карел Полачек ― популярный чешский писатель. Его 

оригинальный юмор, непосредственность и доброта оставят 
след в душе каждого читателя. Лучшие произведения 
Полачека вошли в золотой фонд чешской национальной литературы. 


Действие повести «Нас было пятеро» происходит в ма-

леньком чешском городке начала XX века. Приключения и 
проделки пятерых мальчишек описаны так смешно, что не 
рассмеяться невозможно. Повесть «Гедвика и Людвик» ― 
провинциальная семейная сага, события которой забавны 
и нереалистичны настолько, что порой доходят до абсурда. 
Если улыбка продлевает жизнь на пять минут, то чтение По-
лачека ― на год, не меньше!

Неадаптированные тексты печатаются без сокращений 

и подойдут всем, кто изучает и любит чешский язык (уровень 
B2―C1) и чешскую культуру.

УДК 372.881.116.23

ББК 81.2 Чеш-93

© КАРО, 2023
Все права защищены

Bylo nás pět

1/2/3/4/5

Do školy chodím každý den kolem jednopatrového 

domu, na kterém je štít s nápisem Martin Bejval. A pod tím 
jest tiskacím písmem napsáno: Povoznictví a obchod uhlím. 
Ten nápis je modře a červeně vymalovaný a po obou stra-
nách jsou zkřížená kladívka, což se mi velice líbí. Ale ještě 
více se mně líbí koňská hlava, co je přidělaná mezi dvěma 
okny v prvním patře. Když jsem byl malý, tak se mně ta hla-
va nic, ale docela nic nelíbila, jelikož jsem se jí bál. Ona má 
pořád otevřenou hubu a cení zuby. Ušklíbá se tak, jako by 
na mne něco věděla, počkej, ty kluku nezdárná, já to na tebe 
řeknu. Chodil jsem na ni žalovat, že se v jednom kuse na 
mne šklebí a já jí přece nic nedělám. To ona pořád začíná, 
ať si to nechá! Maminka mne musila chlácholit a pravila, že 
ta hlava mně nic nemůže udělat, jelikož je dřevěná. 

Ale to mně mohla říkat pořád a já jsem jí nechtěl věřit, 

jelikož jsem byl děsně hloupý. A když jsem šel kolem Bejva-
lů, tak jsem velice rychle utíkal. Já jsem si myslil, že koňská 
hlava povídá na mne šeptem všelijaké klepy. Někdy jsem 
poslouchal, jak šeptá: Pročs nejedl dneska polévku, takovou 

dobrou polévku? Já vím, žes trápil zrzavého kocoura Honzu, 
jelikož jsi mu přidělal na tlapky ořechové skořápky, a on 
chodil po baráku a hlučně klapal a byl z toho velice mrzutý, 
jak k tomu přijde? Nevíš, že cítí bolest jako ty, nedělej mu 
trampoty. A kdo vydloubal služce Kristýně rozinky z vá-
nočky, hé! 

Já jsem pravil, že to není prauda a nech si to a žalobníci 

přijdou do pekla a čerti budou do nich šťouchat vidlemi, 
aby nežalovali. Ale ona se pořád šklebí a pořád něco šeptá 
tichým hlasem, však já popadnu klican a bácnu ji, aby se 
nešklebila. 

Nýčko však už jsem velký, pročež jsem chytrý a vím, 

že koňská hlava se mně neposmívá, ona to dělá jen tak 
a já jsem se s ní skamarádil. Když jdu do školy, tak jí pra-
vím: Nazdar! a ona taky praví: Nazdar! Na jaře se mne ptá, 
budou-li dneska kuličky nebo se bude hrát tyčkrle. Nebo 
se snad bude na hřišti prohánět meruna, a tudíž mne na-
pomíná, abych nezapomněl mičudu napumpovat. Já na to 
pravím: Děkan, nezapomenu! V létě by chtěla vědět, co 
bude s koupáním. Jestli se jde dneska ke Kalhotám, nebo 
ke Klobouku. Na podzim by chtěla jít s námi pouštět draka 
nebo dělat ohníčky a v zimě dělat sněhuláka nebo sáňkovat 
nebo na kluziště. Já vidím, že by s námi chtěla chodit, ale 
který hoch by chtěl chodit s dřevěnou koňskou hlavou, ať 
si zůstane, kde je.

A školu máme pěknou novou a my máme taktéž pana 

učitele Veselíka, on nosí zlaté brejle a o přestávce jí housku 
a čte si v knížce, a když vidí nezdobu, tak uloží trest, jemu 

je to fuk. O přestávce býváme na dvoře a někteří žáci děsně 
řvou a já taktéž. Na tom dvoře nás jednou vyfotografoval 
pan Potůček, co se dobře učí a dávají pozor, ti seděli v prv-
ní řadě, pan učitel seděl uprostřed a přespolní zajíci stáli 
a koukali se. Já mám tu podobenku zarámovanou a visí nad 
pohovkou, co si na ni nesmí nikdo sednout, jenom teta An-
děla, co po ní budeme dědit, a ona to ví, pročež má na nás 
děsného vzteka. Pročež se posadí a kouká se velice přísně. 
Vedle mne sedí Éda Kemlink, co s ním chodím, nalevo pak 
Páta Karel, co s ním vůbec nechci chodit, on je žalobníček, 
žaluje, nic si nevyžaluje. A nikomu nic nedá, protože je la-
komec, ale sám loudit umí. Ale přijď si! 

Když naše maminka ten obrázek uviděla, tak se smála, 

že mám na hlavě šešulku jako papoušek, a říkala, že jednou 
budu mít pěknou památku. Tatínek bručel, že se za hlou-
posti vyhazují peníze a že to nebude trpět. Jeden, povídal, 
neví, kam dřív, a vy se tu necháte vypodobnit. Učitelé, po-
vídal, si myslí, že jsem milionář, jim je hej, mají své jisté, ale 
mně lidi neplatí. „Tak už nebruč,“ pravila maminka, „bručá-
ku. A nekaz dítěti radost.“ 

„Uvidím, jak se mně odslouží,“ pravil tatínek a šel si 

lehnout. On vždycky po obědě spí a to si přikryje obličej 
Národní politikou, aby naň nešly mouchy. 

Pan učitel mne chválí, že se chovám mravně a že mám 

dobrou hlavu, pročež mu nosím sešity domů. Písmo mám 
nejlepší z celé třídy, vnější úprava písemných prací velmi 
úhledná. Píšu krásněji než Kolorenč František, co je první 
ve třídě, ale často schází, má škrofle a taky měl přiušnice. 

Já si přinesl ze školy vši, měl jsem jich plnou hlavu. Nikdo 
neměl tolik vší, ani Zilvar, co ostává v chudobinci. Maminka 
pravila, že si musí zoufat, a česala mě. Naši říkají, že půjdu 
na študije, abych byl pánem a nemusil pakovat bedny jako 
tatínek. Náš Ladislav, ten nejstarší, taky měl jít na študije, 
ale nešlo mu měřictví a kouřil retka. Tak mu vzali študenta 
do domu, aby s ním opakoval, ale Láďa stejně nic neuměl, 
kradl v krámě bonbóny a rozdával je ďoučatům, aby s ním 
chodily. Tak ho vyzdvihli ze študijí a dali ho na kupectví do 
Mostu, aby se naučil německy. Zpočátku se mu to nelíbilo 
a psal, aby ho zase vzali domů, že už bude dělat dobrotu, 
a aby mu poslali učebnice, že se bude soukromě připravo-
vat do vyšší třídy. Tatínek mu odpověděl, milý Ladislave, 
to by tak hrálo, měl jsem s tebou uznání dost, na mně peří 
neroste, teď je s učením utrum, a uslyším-li na tebe stíž-
nost, vezmu hůl, až se vyučíš, dá-li Pánbůh, převezmeš po 
mně kvelb. Já jsem to psaní nesl na poštu, úředníci tam 
razítkovali, až to bouchalo, to se mně líbilo. Tak se náš Láďa 
spokojil, poslal domů prádlo, k němuž bylo přiloženo psaní, 
že se mu kondice zamlouvá, taktéž pan šéf je s ním spoko-
jen, moji drazí, pošlete mně příležitostně něco na přilepše-
nou, všechny vás vroucně líbám, taky Mančinku, zda táž už 
umí chodit? Já jsem to psaní předčítal našemu kocourovi, 
co tomu říkáš, Honzo? Zda se ti taktéž zamlouvá kondice? 
Avšak kocour nic neřekl, jenom se šklebil, lízal si břicho 
a pak vyskočil oknem, aby se vydal na toulky. 

Naši si myslí, že až budu velký, že budu sedět na kan-

celáři v teple, lidi budou přede mnou smekat, ale já budu 

olizovat kolky. A budu si posílat pro párek. To se mi nechce 
líbit. Nejraději bych sloužil u Bejvalů za pacholka, neboť 
bych nosil koženou zástěru a v uchu bych měl mosaznou 
náušnici proti uhranutí jako Jakub, Bejvalův čeledín. Tak 
bych kráčel podle vozu hezky zvolna a zeširoka, mával bych 
bičem a pro sebe si hvízdal. Několikrát jsem zkoušel chodit 
jako pacholek Jakub a teď už to umím. Taky pískat jsem se 
naučil, koně to mají rádi, ale musí v tom být smutná nota. 
Oni pak otáčejí po kočím hlavu a dívají se naň svýma krás-
nýma, tmavýma očima. Někdy si Jakub zastrčí násadku do 
holínky a staví se u Friedmannů na kořauku. Nejdříve se 
podívá sklenkou proti světlu, pak rychle překotí do sebe ko-
řauku, zavrtí hlavou a udělá brr! Tuhle se maminka divila, 
jak mi nalila kávu, tak jsem se na hrnek podíval proti svět-
lu, pak jsem se napil, udělal jsem brr! a jako bych si utřel 
vousy. Maminka se ptala: „Co to děláš za uličnictví, uličníku 
jeden uličnická, chceš, abych na tebe vzala kverlačku?“ 

„Nechci,“ odvětil jsem. 
Jakub je nemluva, s lidmi moc řečí nenadělá, jeho řeč 

je hm, jó, tak, nó, inu a podobně. Zato však rozumí koňské 
řeči a koně si před ním musejí dávat pozor, aby se nepro-
zradili. Pozoroval jsem, že když stojí před krámem pana 
Friedmanna, tak si šeptají, a já vím co. Že Jakub se oddá-
vá alkoholu, což škodí zdraví a vede ke skotáctví. Já bych 
také rád rozuměl koňské řeči a žádal jsem Jakuba, aby mne 
tomu naučil, že mu za to dám svou sbírku nerostů. Jakub 
se smál a odpověděl: „Inu!“ Tak jsem mu řekl: „Nechte si 
to, když jste takový, a já umím koňskou řeč sám od sebe, 

abyste věděl. Právě před chvilkou jsem slyšel, jak Lyska 
řekla Grošovatému: Máme pána ochlastu.“ Jakub se ještě 
víc smál a řekl: „Toť!“ 

*** 

Můj nejmilejší přítel se nazývá Bejval Antonín, protože 

jsme s Tondou jedna ruka. Taktéž si půjčujeme knížky. On 
má plničký kufr indiánek, jako jest: Morová rána v Praze, 
Vpád Pasovských a Bílá paní rožmberská. Na jedné jest 
obrázek s nápisem „Dvacaterák se obořil na knížete“. Veli-
ký jelen se již již chystá parohy probodnout knížete pána, 
vtom však jeho věrný myslivec vystřelil smrtící ránu, čímž 
si zavázal knížete k vděčnosti. Taky má Tonda sharkovky 
a kliftónek habaděj. Všecko má, protože pan Bejval říká, že 
si potrpí na vzdělání a nelituje groše. 

Tonda má převzít povoznictví po svém otci a slíbil mně, 

že by pak si mne vzal za pacholka. To by bylo pěkné. Je-
nomže sám Tonda nechce zůstat doma, ale míní se odebrat 
do světa, protože je vynálezcem. On vynalezl takové palči-
vé sklíčko. Když svítí slunce, tak říká: „Dej sem ruku, já ti 
něco ukážu, ale nesmíš se dívat, protože bys mně vynález 
prozradil.“ Tak podržíš ruku, chvilku nic, ale za chvilku za-
řveš bolestí a na ruce máš červený flíček. Tonda říká, že až 
bude velký, že za ten vynález dostane houf peněz a koupí 
si motorku. 

Jeho otec, pan Martin Bejval, je ze všech nejsilnější. Ka-

ždému se postaví bez bázně, každého přepere. On mně při-
padá jako Lamželezo, Drtimosaz a Skopcenakopec, jak jsem 

to četl v jedné knížce, co nám půjčuje pan učitel ze školní 
žákovské knihovny a musí se v pořádku odvést, jinak rodiče 
neb jejich zástupci to musejí zaplatit. Jednou se pan Bejval 
z legrace pustil do křížku s panem Plachetkou, sládkem, co 
má taky strašnou sílu, on byl ve válce a všechny nepřátele 
přemohl. Oni tedy zápasili, byli červení, zhluboka dýchali 
a pan Bejval praštil panem Plachetkou o zem, jen to žuchlo, 
on zná ty správné hmaty. Všichni se smáli, pan Plachetka 
řekl: „Fuj, ty kujóne!“ a musil dát na pivo. V Sokole zdvihne 
pan Plachetka stokilovou činku tahem, nikdo to po něm 
nedokáže. Pročež chci také býti závozníkem, abysem měl 
sílu. Všichni úhlavní nepřátelé budou přede mnou prchati, 
zachraň se, kdo můžeš. Nikoho se neleknu, třeba by byl po 
zuby ozbrojen jako loupežník Horia, co chodil s Gloskou. 

Pročež jsem rád, že jsem hoch, jenom mužský dovede 

všechny nepřátele pokořit, aby prosili o milost, že už to 
víckrát nebudou dělat. Holky se sice taky perou, ale nemá 
to žádnou cenu, jenom se chechtají nebo brečí. Neumějí si 
hrát, mají samé takové pitomé hry a chtějí se vdávat. Ale 
žádný mužský si je nevezme, protože není s nimi žádná 
legrace. Když si hrají na svatbu, tak ženicha dělá zase jenom 
děvče, přičemž se divně kroutí a špulí ústa, aby bylo vidět, 
že je ženich. 

Musíte vědět, že jsem byl ve velkém nebezpečí, že zů-

stanu holkou, neboť každý kluk, když se narodí, je nejdřív 
ďouče a pak teprve hoch. Nosil jsem až do svého čtvrté-
ho roku holčenčí sukýnky, protože naši říkali, že se mu-
sejí dotrhat. Byla to pro mne velká hanba, hoši se mnou  

nechtěli nic mít a můj bratr Ladislav, co je nyní kupeckým 
mládencem, se proto za mne styděl. Pamatuji se, jak jednou 
kolem našeho domu šli nějací páni a já jsem stál na prahu 
a cucal jsem certličku. Vedle mne stál Ladislav a taky cucal 
certličku. A jeden z těch pánů ukázal na mne a povídal: „To 
je hezká holčička.“ 

„To není prauda,“ odvětil Láďa uraženě, „nýbrž je to 

kluk.“ 

„Vždyť nosí sukýnky, tak jakýpak kluk?“ 
„Tak se podívejte!“ řekl Láďa a zdvihl mně sukýnky. 
Páni se smáli a říkali: „A přece je to holka,“ a Láďa na ně 

vyplázl jazyk, vzal mne za ruku a pravil: „Pojď domů!“ Ale 
to už je dávno, to jsem byl ještě malý, dneska jsem už velký. 

Bylo moje velké štěstí, že se nám narodila Mančinka, 

škoda, že jsem právě nebyl doma, protože mne tatínek po-
slal pro cihličku kvasnic a řekl, abych pak šel na oběd k stre-
jdovi Emilovi a nevrátil se až večer. Když jsem se vrátil, tak 
byla u nás paní Štichauerová a chovala Mančinku zabalenou 
v peřince. Mančinka měla docela malý obličej, červený jako 
jablíčko, a v peřince vypadala jako vánočka. Paní Štichaue-
rová pravila: „To je tvoje sestřička,“ a velela mně: „Řekni: 
Pánbůh požehnej!“ Já jsem to nechtěl říci a maminka ležela 
v posteli a byla nemocná. 

Od té doby, co se narodila Mančinka, dostal jsem kal-

hoty, a tak jsem se stal doopravdy klukem. Dopadlo to tedy 
se mnou dobře. Když byla naše Mančinka docela malá, tak 
měla místo nosu knoflík, a věřte mně to nebo ne, dovedla 
si cucat palec u nohy. Kolikrát jsem to po ní zkoušel, ale